„Nezajímal se jen o aktuální problémy, ale měl vizi, kam se obor bude ubírat.“
V zásadě jsou diskutéři dvojího typu: Jedni, kteří se chtějí hodně předvést, ke všemu něco říct, protože něco vědí, něco si myslí a chtějí se všem ukázat. Jaroslav byl opačný typ: Diskutoval proto, že se chtěl něco dozvědět, o něčem se poučit. Chápal, že každý něco umíme a víme a on skutečně chtěl vědět, zda dobře chápe, co dotyčný říká. Občas také diskutoval proto, aby například pomohl přednášejícímu, když mu to zrovna moc nešlo. Otázky kladl tak, aby přednášku vylepšil a přednášejícího navedl na správnou cestu. Byl zkrátka výborný společník, kamarád, vždy skromný a slušný člověk. Zároveň byl svůj, měl své nápady, své způsoby a těch se držel.
Ve vědecké práci se mu podařilo prosadit v době, kdy to prakticky nebylo možné. Dostal se do zahraničních periodik už za minulého režimu. Jeho práce byly a dodnes jsou uznávané po celém světě, a to tehdy opravdu nebylo běžné.
Jaroslav často říkal, že zatímco většina lékařů zná svůj obor, perfektně jej umí a léčí „své“ pacienty, tak klinický biochemik, který zpracovává výsledky odevšud, je vlastně doktorem všech pacientů. Měl by je alespoň trošku znát, zajímat se o ně, diskutovat s nimi a starat se o ně. Nakonec i proto snad spolupracoval s profesorem Kouteckým (zesnulý oceňovaný dětský onkolog, pozn. redakce) a zasadil se o vznik úžasného pracoviště dětské onkologie. Znal jsem ho také z vědecké rady Univerzity Karlovy, čímž se opět vracím k tomu, že on opravdu rád diskutoval. Ke všemu. Karlova Univerzita má sedmnáct fakult, a když přicházel před radu nervózní uchazeč, aby mu rada odhlasovala profesuru, tak to je jednou lékař, jednou matematik, jednou historik, jednou umělec, jednou někdo z katolické teologické fakulty… Zkrátka opravdu velké rozpětí oborů. Jaroslav vždy začal slovy: „Já bych se, prosím, zeptal…“ a ptal se přesně k věci, byl připravený, ke všemu uměl diskutovat a ptal se, aby opravdu pochopil něco nového, anebo aby uchazeči pomohl.
I to souviselo s jeho povahou. Znát svůj obor, to pro něj bylo samozřejmostí. Ale říkával: „Chcete-li uspět jinde, musíte toho vědět víc než odborník z daného oboru.“ Pokud chcete diskutovat s internistou, musíte o vnitřním prostředí nemocnice vědět víc než on. Pokud chcete diskutovat s chirurgem, tak sice nemusíte umět operovat, ale musíte vědět, co pacienta může postihnout při operaci a proč, jinak vás chirurg nebude potřebovat.
Pamatuji si, jak jsme se jako oficiální reprezentanti nového výboru České společnosti klinické biochemie zúčastnili IFCC kongresu v San Franciscu. To byly tehdy dřevní doby, ani nevím, jestli mi to vůbec ještě uvěříte. Jeli jsme s minimální finanční podporou, letěli jsme a přistáli v San Franciscu. Masopust uměl anglicky lépe než já, ale první zádrhel nastal už, když jsme nastoupili do shuttle busu, který jezdí z letiště směrem do města. A teď přišel ten řidič a s velmi silným akcentem pronesl: „Do you want a round ticket?“ Tedy, zda chceme zpáteční jízdenku. Šestkrát nám to musel říct, než jsme pochopili, na co se nás ptá. Přestože jsme dorazili jako skromná výprava, sám prezident kongresu Masopusta znal. Znal jeho práci, vážil si ho a věděl, že i v Čechách se dá dělat špičková klinická biochemie. A to myslím, mluví za vše.“
prof. MUDr. Jaroslav Masopust, DrSc. (* 28. 1. 1929 – † 23. 7. 2012)
Dne 28. ledna 1929 se v Liberci narodil Jaroslav Masopust, budoucí věhlasný učitel klinické biochemie a patobiochemie. Maturoval na gymnáziu v Děčíně roku 1948, a pak následovala studia na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové, kde od roku 1950 pracoval jako asistent v Ústavu pro lékařskou chemii. Studium lékařství dokončil v roce 1953 v Plzni a promocí dne 28. listopadu téhož roku v pražském Karolinu Univerzity Karlovy uzavřel hlavní kapitolu příprav na své budoucí povolání. Plzeňské lékařské fakultě zůstal věrný ještě tři roky jako odborný asistent Ústavu pro lékařskou chemii. Avšak již následující rok 1957 počíná svou magickou sedmičkou profesionální osud budoucího mimořádně respektovaného univerzitního profesora klinické biochemie. V roce 1957 úspěšně složil atestaci z laboratorních vyšetřovacích metod, po deseti letech (v roce 1967) se stal docentem na Fakultě dětského lékařství, přesně dvacet let poté (v roce 1987) byl jmenován profesorem pro obor klinické biochemie na téže fakultě Univerzity Karlovy a po dalších deseti letech (v roce 1997) předal vedení Ústavu svému nástupci, aby se mohl ještě plně věnovat pedagogické a publikační práci.
Profesor Masopust zosobňoval tvůrčí činnost, byl nezávislý, netrval na tradicích a konvencích. V letech 1961–1997 byl vedoucím oddělení klinické biochemie Dětské fakultní nemocnice a fakultní nemocnice Motol a navíc byl také přednostou Ústavu klinické biochemie a patobiochemie 2. lékařské fakulty, který založil a vybudoval.
Své roli učitele a vědce dostál pan profesor například trojicí významných prací: Sérové bílkoviny u dětí za vývoje a v průběhu nemoci, Fyziologie a patologie fetoproteinu, Požadování a hodnocení biochemických vyšetření (1. a 2. díl). Celých sedm let (1990–1997) byl proděkanem 2. LF UK. K vlohám vědeckým a pedagogickým přibyly další cenné vlohy – smysl pro všelidskou rovnost a respekt pro každou odlišnost. Byl znám tím, že se mu z duše příčil každý útlak, že nikomu nevnucoval svou vůli, ale naopak předkládal důsledně svůj vlastní názor.
Nechtěl vládnout, snažil se pouze poučit.Zdá se také, jako by byl mentálně dalekozraký. Jeho slavná vizionářská triáda sestávala z představ uplatnění biochemických automatických analyzátorů, počítačů a počítačových sítí a molekulární DNA diagnostiky, o které s nadšením říkal, že to bude metoda třetího tisíciletí. To byla práce! Ovšem nesmíme zapomenout na tu druhou stránku života – na odpočinek. Pan profesor Masopust se také proslavil jako výborný a neúnavný tanečník, ctitel umění, milovník cestování, kdy jej na cestách věrně doprovázela jeho paní. Osobnost pana profesora znamenala příslib do budoucnosti, že člověk bude jednou svobodný. Profesor Masopust byl pověstný svou velkorysostí. Viděl dál než druzí a díky svým snům posouval i náš obzor.