Začneme trochu osobně. Jak jste se dostal do strakonické nemocnice a co pro vás znamená?
Ke strakonické nemocnici mám velmi osobní vztah. Pocházím přímo ze Strakonic, v té nemocnici jsem se narodil, oba moji rodiče tady pracovali jako lékaři. Znám ji od dětství, hrál jsem si tady. Začátkem osmdesátých let jsem do ní nastoupil jako dětský lékař, pracoval jsem na dětském oddělení a na jednotce intenzivní péče. Od roku 2003 jsem jejím ředitelem.
Jsem na tu nemocnici hrdý. Prošla složitým obdobím, kdy byla zadlužená, neplatila závazky včas a uvažovalo se o zmenšování jejích kapacit. To se podařilo překonat. Dnes je podle mě nejsilnější v lidech. Řada našich kolegyň a kolegů tím těžkým obdobím prošla, vydržela a získala k nemocnici vztah. Nejde jen o chirurgy, internisty, endokrinology, ortopedy nebo sestry. Vnímají, že jsou také zaměstnanci téhle konkrétní nemocnice a berou ji jako svoji.
Jakou roli má dnes ve zdravotnickém systému regionální nemocnice jako je ta ve Strakonicích?
Nemáme ambici poskytovat superspecializovanou péči, ale snažíme se dělat medicínu okresního formátu na velmi dobré úrovni. Máme odbornosti, které svým významem přesahují okres. Třeba oftalmologie u nás funguje zhruba pro tři až tři a půl okresu, gastroenterologie pro tři a půl až čtyři okresy. Podobně je to s plicní medicínou, protože plicní oddělení také nejsou ve všech nemocnicích.
Důležitá je i historická spolupráce s nemocnicí v Písku. Naše zařízení jsou od sebe vzdáleny dvaadvacet kilometrů a některé odbornosti jsme si v minulosti rozdělili. Ortopedie, urologie a infekce zůstaly v Písku, kožní, oční a plicní ve Strakonicích. Později k tomu přibyla nukleární medicína ve Strakonicích a mamografie v Písku. Funguje to dodnes a pacienti ze sousedního okresu jsou pro konkrétní odbornost přirozeně spádovými pacienty druhé nemocnice.
Měl by podobný model fungovat i jinde?
Myslím, že ano. Nemusí být všechny odbornosti v každé nemocnici. Dá se to rozumně rozdělit. Když se ve Strakonicích rušila ortopedie, část pacientů s tím samozřejmě měla problém. Postupně to ale pochopili.
"Nemáme ambici poskytovat superspecializovanou péči, ale snažíme se dělat medicínu okresního formátu na velmi dobré úrovni. Máme odbornosti, které svým významem přesahují okres."
Změnila se za dobu, kdy nemocnici vedete, očekávání pacientů?
Jednoznačně. Pacient by chce být co nejdříve doma. Typické je to u dětských pacientů, kde je průměrná ošetřovací doba zhruba dva a čtvrt dne. Jednodenní péči jsme zavedli poměrně brzy, zejména na gynekologii a chirurgii.
Je pravda, že jednodenní péče neznamená vždy přijít ráno a večer odejít. Často tomu říkám spíš třiadvacetihodinová péče s jedním přespáním. Někdy se to podaří u operace žlučníku, velmi často u kýly, křečových žil, karpálních tunelů nebo u drobnějších diagnostických výkonů v gynekologii. Pro pacienty, kteří jsou jinak zdraví a netrpí závažnými přidruženými chorobami, je to dobrá cesta.
Jak se za posledních více než dvacet let proměnila samotná nemocnice?
Výrazně se zmenšila a zefektivnila. V minulosti jsme opustili řadu budov, ve kterých se poskytovala zdravotní péče. Oddělení jsme sestěhovali blíž k sobě a uvolněné kapacity se podařilo obsadit službami, které se zdravotnictvím souvisejí. Hospicem, dětským centrem, Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, zařízením pro pacienty s Alzheimerovou chorobou nebo ordinacemi praktických lékařů a zubařů.
Změnila se i potřeba lůžek. Když jsem začínal, byla průměrná ošetřovací doba v nemocnici čtrnáct dní. Dnes je na akutních lůžkách asi čtyři a půl dne. Velký posun nastal také v diagnostice. CT bylo ve Strakonicích samozřejmostí už od roku 1993, dnes máme i SPECT/CT a magnetickou rezonanci. Prakticky tedy disponujeme veškerou velkou zobrazovací technikou.
Na co jste osobně nejvíc hrdý?
Jsem hrdý na to, jak nemocnice vypadá. Na následné péči máme dvoulůžkové pokoje, v celé nemocnici jsou pokoje klimatizované a elektřinu, kterou klimatizace spotřebují, si z velké části vyrábíme fotovoltaikou na střechách. Udrželi jsme také odborné ambulance v Blatné a Vodňanech a rozšiřujeme se i do Vimperka. Máme dvě svozové linky, které svážejí biologický materiál od praktiků a specialistů v regionu.
Jak se regionální nemocnici daří získávat nové zdravotníky?
Obecně je to složité. Před osmi lety jsme proto založili vlastní nemocniční zdravotnickou školu ve spolupráci s českobudějovickou zdravotnickou školou a strakonickou průmyslovkou. Studenti mají všeobecné předměty na průmyslovce, ale odborné předměty přímo v nemocnici. Mají praktický vhled.
Mnozí potom pokračují na vyšší odborné škole nebo bakalářském studiu, ale někteří se vracejí. Už máme čtyři maturitní ročníky praktických sester a část absolventek zůstala ve Strakonicích. U lékařů je to ještě složitější, pár bychom jich samozřejmě potřebovali, ale není to plošné a liší se to podle odbornosti.
Snažím se praktické zkušenosti z nemocnice přenášet do jednání se zástupci Ministerstva zdravotnictví a zdravotních pojišťoven. V úhradách by podle mě mělo přibývat diagnóz, které budou stejně hrazeny v malých, středních i velkých nemocnicích.
Když se podíváme na zobrazovací metody, budete mít nové rentgenové pracoviště. Jak to s ním vypadá?
Pracoviště je ve zkušebním provozu. Jde především o speciální C-rameno používané zejména při vyšetřování žlučových cest, pankreatu a vývodných cest. Není to jen diagnostický přístroj, slouží také k léčbě. Gastroenterologové jsou dnes schopni pod radiodiagnostickou kontrolou provádět velmi pokročilé výkony při zprůchodňování žlučových cest a pankreatu nebo při ošetřování různých afekcí v této oblasti.
Nové pracoviště zkvalitní, zrychlí a zpřesní péči. Lékař bude mít při výkonu více možností, jak danou oblast zobrazit. Přístroj umožňuje kombinovat informace z rentgenu, ultrazvuku a zobrazení kontrastní látkou.
Jaké jsou hlavní priority nemocnice pro nejbližší roky?
Nemocnice je pevnou součástí Jihočeského nemocničního holdingu, má pozitivní ekonomické výsledky. Na podzim chceme začít s přístavbou segmentu centrálních laboratoří, protože ty jsou už opravdu na hraně kapacity. Přitom zpracují přibližně 1,6 milionu analýz ročně.
Další velkou investiční akcí bude výstavba urgentního příjmu. U nás bude umístěn mezi pavilonem interních a chirurgických oborů, v úrovni prvního podzemního a prvního nadzemního podlaží. Pro pacienty širokého regionu to bude další zlepšení dostupnosti a organizace péče ve smyslu pohotovosti. V příštích deseti letech chceme také rozšířit oddělení následné péče, je možné, že některý z oborů bude fungovat na menším množství lůžek.
Kdybyste propojil zkušenost ředitele nemocnice a senátora, co by regionálním nemocnicím pomohlo nejvíc?
Snažím se praktické zkušenosti z nemocnice přenášet do jednání se zástupci Ministerstva zdravotnictví a zdravotních pojišťoven. V úhradách by podle mě mělo přibývat diagnóz, které budou stejně hrazeny v malých, středních i velkých nemocnicích.
Důležité je také rozšiřování kompetencí nelékařských zdravotnických pracovníků, především sester. Částečně v diagnostice, částečně v léčbě a určitě v očkování. Myslím, že běžná očkování by mohly provádět zdravotní sestry a v některých případech i lékárníci. Podobně u hojení ran často sestry umějí praktickou péči velmi dobře a mohly by mít větší kompetence. Samozřejmě s tím musí jít ruku v ruce odpovědnost, vzdělání a správné nastavení systému.
Zmínil jste, že v areálu nemocnice sídlí také domácí hospic. Vnímáte rostoucí potřebu domácí péče?
Určitě ano. Výhoda je, že domácí hospic sídlí přímo v nemocnici. Sestry se mohou jít podívat na pacienta ještě v době, kdy leží na onkologii, interně, plicním, chirurgii nebo neurologii. Domluví se s lékaři i sestrami, co pacient potřebuje, jaká péče je vhodná a jak ji zajistit doma.
Je to rychlejší a pro pacienta i rodinu jednodušší. Nemusí všechno složitě shánět sami. Sociální sestra nemocnice komunikuje přímo s hospicovými sestrami a péče na sebe může plynule navázat. Přesně tak by to v regionu mělo fungovat.
Přečtěte si další články a rozhovory z našeho online magazínu Trend!