Prof. Pavel Kolář: Pohyb je důležitým diagnostickým nástrojem„Pacienta si nepamatuji podle jména či obličeje, ale okamžitě si ho vybavím podle pohybu,“ říká Prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. Podle něj totiž pohyb představuje jeden z nejcennějších zdrojů informací o fungování lidského organismu – od pohybového aparátu přes viscerální systém až po centrální nervový systém.

Ve své práci se často zabýváte posturou. Proč je držení těla tak důležité?

Postura není pouze statická záležitost. Držení těla musí být zajištěno v každé fázi pohybu – ať už běžíte, hrajete tenis nebo jen luxujete. V každém okamžiku musí svaly koordinovaně stabilizovat páteř a klouby tak, aby bylo zatížení biomechanicky optimální.

Pokud je tato koordinace narušená, dochází k dlouhodobému přetěžování některých struktur. Tyto změny se postupně promítají do morfologie tkání – svalů, vazů i kostí. Proto se často setkáváme s nálezy, které nevznikly náhle, ale pacient si je doslova „vypěstoval“ dlouhodobým nevhodným pohybovým stereotypem.

Jak velkou roli v pohybových potížích hrají vrozené anatomické predispozice?

Velmi zásadní. Každý člověk má totiž trochu jinou stavbu kloubů. Liší se například tvar a hloubka jamky kyčelního kloubu nebo její prostorová orientace. Tyto anatomické rozdíly pak určují, jaký rozsah pohybu je pro konkrétního člověka přirozený a bezpečný.

Pokud někdo začne pravidelně provádět pohyby, které tento přirozený rozsah překračují, může si kloub postupně přetěžovat a poškozovat. Typicky se s tím setkáváme u sportovců nebo rekreačně cvičících lidí, kteří se snaží dosahovat extrémních poloh – například v gymnastice nebo józe – přestože jejich tělesná stavba pro takový typ pohybu není ideální.

Znamená to, že lokální léčba bolesti často nestačí?

Přesně tak. Typickým příkladem je sportovec, který přichází s bolestí kolene. Na místní úrovni můžeme řešit zánět úponu nebo změny na chrupavce, například pomocí fyzioterapie či injekční léčby. Pokud ale nezměníme pohybový stereotyp, který k obtížím vedl, je velmi pravděpodobné, že se bolest dříve či později vrátí.

Skutečná léčba proto často nespočívá v posilování jednotlivých svalů, ale ve změně celkové biomechaniky pohybu a v lepší koordinaci celého pohybového systému.

Ve své přednášce jste také zmínil vliv postury na funkci vnitřních orgánů. Jak spolu tyto systémy souvisejí?

Postura významně ovlivňuje také viscerální systém. Typickým příkladem je bránice, která nemá pouze respirační funkci, ale sehrává i klíčovou roli v posturální stabilizaci. Společně s pánevním dnem a břišní stěnou tvoří funkční jednotku, jež stabilizuje trup a současně ovlivňuje činnost orgánů v dutině břišní.

Změny držení těla se tak mohou promítat i do zdánlivě nesouvisejících funkcí, například do polykání nebo činnosti jícnu. V našich studiích jsme prokázali, že úpravou postury lze významně ovlivnit aktivitu hladkého svalstva jícnu a u části pacientů dokonce snížit potřebu dlouhodobé farmakologické léčby inhibitory protonové pumpy.

Pohyb ale podle vás může odhalit i neurologická onemocnění.

Ano, pohyb je velmi citlivým ukazatelem funkce centrálního nervového systému. Už u malých dětí lze z kvality a charakteru pohybových vzorů poznat, zda se jejich nervová soustava vyvíjí správně. Určité odchylky mohou upozornit na neurologický problém ještě dříve, než se objeví další, zjevnější příznaky.

Podobně je tomu i u dospělých. Změny držení těla nebo narušení běžných pohybových stereotypů mohou být časným signálem závažných onemocnění, jako je Parkinsonova choroba, roztroušená skleróza nebo některá nádorová onemocnění. Pohyb tak často poskytuje cenné diagnostické informace v době, kdy jsou ostatní projevy ještě nenápadné.

Ve své přednášce jste také hovořil o tom, že bolest není vždy jen mechanický problém. Jakou roli v ní hraje psychosomatika?

Bolest je velmi komplexní fenomén. Nejde jen o tzv. nociceptivní bolest, která vzniká při poškození tkáně. Existuje také bolest neuropatická, centrálně podmíněná nebo bolest s výraznou emoční složkou. Každý z těchto typů má jiné mechanismy vzniku i udržování.

Právě proto je zásadní věnovat velkou pozornost anamnéze a snažit se porozumět skutečné příčině obtíží. Pokud se soustředíme pouze na intenzitu bolesti vyjádřenou číslem na škále od nuly do deseti, unikne nám širší souvislost – tedy proč bolest vznikla, jaké procesy ji udržují a co ji skutečně ovlivňuje.

V závěru jste hovořil také o vztahu mezi nálezem na zobrazovacích metodách a skutečnými obtížemi pacienta. Proč je tato souvislost často složitá?

Moderní zobrazovací metody nám dnes umožňují vidět lidské tělo do nejmenších detailů. Problém ale spočívá v tom, že nález na snímku často neodpovídá tomu, co pacient skutečně cítí. Můžeme například objevit výrazný výhřez meziobratlové ploténky u člověka, který nemá žádné bolesti, zatímco jiný pacient s minimálním nálezem trpí výraznými obtížemi.

Právě proto je nutné pacienta vždy hodnotit komplexně. Bolest totiž může mít mnoho příčin – od poruch biomechaniky pohybu přes neurologické vlivy až po psychické a psychosomatické faktory. Pokud se soustředíme pouze na obraz ze zobrazovacího vyšetření a opomeneme funkční souvislosti, můžeme snadno přehlédnout skutečnou příčinu obtíží a zvolit neúčinnou léčbu.

Co by si podle vás měli lékaři z tohoto přístupu odnést?

Lidský organismus je vysoce komplexní celek. Pohyb proto nelze chápat jen jako mechanickou činnost svalů, ale jako odraz fungování celého organismu – od mozku přes nervový systém až po jednotlivé orgány. Způsob, jakým se člověk pohybuje, často vypovídá mnohem víc než izolovaný nález na jednom místě těla.

Chceme‑li pacienta skutečně léčit, musíme se na něj dívat celostně. Právě analýza pohybu nám často umožňuje odhalit souvislosti, které by jinak zůstaly skryté, a pochopit skutečnou příčinu obtíží.

Cíleně nastavený pohyb je přitom sám o sobě účinným lékem. Stejně jako každý lék má své indikace, dávkování i kontraindikace – a jeho správnému „předpisu“ by měl rozumět každý lékař.