Proč jsou následky mrtvice tak fatální? Mozek funguje jako ovládací centrum celého těla. Na jeho hmotnosti se sice podílí z pouhých 2 %, ale spotřebuje celou pětinu energie celého organismu. Denně jím prochází kolem 1100 litrů krve, díky níž se do mozku dostane nějakých 75 litrů kyslíku a 115 gramů cukru. A když se přívod krve do jistých částí mozku v důsledku mrtvice přeruší, začnou mozkové buňky do několika minut odumírat bez možnosti obnovy. Po tisíce let byli lidé vůči tomuto procesu zcela bezmocní.
Na přelomu letopočtů lékaři popsali cévní příhodu v tzv. Hippokratovské sbírce a nazvali ji apoplexie. Kdo umí řecky, slyší z toho slova náhlou a ničivou ránu osudu. Léčba byla velmi obtížná, jak se v tehdejších textech píše: „Vážné případy apoplexie nelze léčit vůbec, mírné jen obtížně.“ Slavný řecký lékař Galén doporučoval vyváženou stravu v kombinaci s běháním a dalšími sporty, což je skvělá prevence i dnes. Až do 17. století se věřilo, že mrtvici způsobuje nerovnováha v poměru krve, žluči, černé žluči a hlenu, což jsou čtyři tělesné tekutiny figurující v antické teorii fyziologických procesů v organismu.
Skutečnou příčinu cévních mozkových příhod odhalil až v roce 1658 Johann Jacob Wepfer, lékař ze švýcarského Schaffhausenu. Na základě posmrtného zkoumání zemřelých pacientů s mrtvicí se mu podařilo rozlišit dvě formy těchto příhod – a jeho kategorizaci uznává moderní medicína dodnes.
Téměř 85 % cévních mozkových příhod způsobuje tzv. ischemický mozkový infarkt, při němž krevní sraženina ucpe mozkovou tepnu a přeruší tak přívod krve do určitých částí mozku. Druhou kategorií je tzv. hemoragická mozková příhoda, lidové též krvácení do mozku, vznikající důsledku prasknutí mozkové tepny. Oba typy cévních mozkových příhod se od sebe výrazně liší, proto je nutné co nejrychleji určit, o jaký v daném případě jde.
Diagnostika mrtvice
Při diagnostice cévních mozkových příhod se lékaři dlouhá léta neměli pořádně o co opřít, museli spoléhat na externí symptomy, například na známky paralýzy. Naštěstí přišel 8. listopad 1895 a objev rentgenových paprsků, díky němuž bylo rázem možné diagnostikovat mnohé choroby rychleji a spolehlivěji. Rentgenové zobrazování mozku ovšem i nadále představovalo velkou výzvu. Mozek je totiž v lidském těle velmi dobře chráněný, stará se o to lebka, mozkové obaly i mozkomíšní mok, a to kvalitu diagnostického snímkování v počátcích rentgenového věku výrazně snižovalo.
Naštěstí začaly záhy vznikat speciální přístroje a vyšetřovací metody, což zkoumání mozku a jeho cévního systému postupně usnadňovalo, ačkoli vyšetření byla i nadále pro pacienty velmi nepříjemná. Siemens u toho byl od počátku, mezi důležité diagnostické přístroje patřila třeba tzv. Lysholmova lebeční jednotka z roku 1931 – šlo o první specializovaný přístroj v historii Siemens Healthineers, která zobrazila mozek pomocí kontrastních látek. Značný význam mělo výměnné zařízení pro snímkovací kazety, které Siemens představil v roce 1956. Díky němu se mohla rozvinout tzv. sériová angiografie, tedy rychlé sekvenční snímkování cévního řečiště v mozku, díky němuž lékaři snadno poznali, kde k ucpání nebo prasknutí tepny došlo.
Zásadní průlom do diagnostiky mozkových příhod přinesl ovšem až vynález výpočetní tomografie (CT) v 70. letech minulého století. Díky ní mohli lékaři vůbec poprvé rychle a spolehlivě odhalit, zda jde o ischemickou nebo hemoragickou příhodu. Také zde se Siemens výrazně zapsal do historie, například prvním CT skenerem SIRETOM v roce 1975. O dva roky později pak následoval přístroj s názvem Angioskop, první zařízení od Siemensu s ramenem, kterým šlo volně pohybovat kolem pacienta ve všech směrech.
Další důležitou změnu do zkoumání mozkových příhod přinesl vynález magnetické rezonance. V roce 1985 Siemens představil svůj první komerčně využitelný rezonanční systém Magnetom. A pak přišla Dopplerovská, resp. duplexní sonografie. Od roku 1990 bylo díky systému Q2000 možné díky kontrastní látce zobrazit nejen i ty nejmenší cévy, ale také arteriosklerózu a aktuální průtok krve. V roce 2005 představil Siemens první duální skener na světě Somatom Definition, který dokáže pracovat se dvěma zdroji rentgenového záření současně. O rok později pak přišel špičkový systém magnetické rezonance Syngo SWI, díky němuž lékaři dokážou odhalit i ty nejmenší prasklinky v mozkových tepnách a diagnostikovat tak cévní mozkovou příhodu mnohem časněji než dříve. A s dnešními metodami výpočetní tomografie lze vytvářet 3D snímky s vysokým rozlišením, které lékařům umožňují detailní zkoumání lebky, měkkých tkání mozku i mozkových cév.
Jak uvolnit ucpané tepny
K čemu by ale byla přesná diagnostika, kdyby neexistovaly vhodné způsoby léčby? Na ty skutečně pokročilé medicína čekala až do poloviny devadesátých let minulého století.
Předstupeň k nim přišel v sedmdesátých letech díky výzkumu belgického molekulárního biologa Désiré Collena. Ten zkoumal, jak při léčbě ischemických příhod rozpustit krevní sraženiny, a vyvinul za tímto účelem látku s názvem altepláza. Ta funguje jako tzv. rekombinantní tkáňový aktivátor plazminogenu a dokáže rozložit základní strukturu sraženiny (tzv. trombu) a tím celou sraženinu rozpustit. Od poloviny devadesátých let je altepláza základním prostředkem pro léčbu akutních cévních mozkových příhod pomocí trombolýzy (řecké slovo lúsis znamená uvolnění). Tímto způsobem lze eliminovat cca 50–60 % případů ucpání mozkových tepen a obnovit přívod krve. Trombolýza ovšem není vhodná pro každého pacienta a musí se aplikovat do 4,5 hodiny po příhodě, pak už je pozdě.
Naštěstí už trombolýza není jedinou léčebnou metodou, kterou mají lékaři při léčbě cévních mozkových příhod k dispozici. Může za to průkopnická práce v oboru intervenční radiologie, za níž stáli především Werner Forssmann, Charles Dotter a Andreas Grüntzig. Zhruba od roku 2008 se ucpané tepny dají léčit i pomocí tzv. mechanické trombektomie. Při ní lékaři zavedou katetr do třísla a ke krevní sraženině, která blokuje mozkovou cévu, se následně dostanou přes krční tepnu. Celý zákrok se přitom monitoruje pomocí rentgenové technologie a sraženinu lze odstranit tzv. stentem (tedy drátěnou síťkou, která se pohybuje uvnitř katetru) nebo speciálním aspiračním katetrem (ten funguje v zásadě jako malý vysavač). Mechanickou trombektomii lze použít až 24 hodin po cévní příhodě, lékaři tedy mají podstatně více času než při trombolýze. Přesto samozřejmě platí, že čím dříve, tím lépe – včasný zásah znamená menší riziko trvalého postižení.
Během uplynulých třiceti let se úmrtnost po cévní mozkové příhodě výrazně snížila – a zásadní podíl na tom měly právě pokroky v diagnostice a léčbě. Dopad onemocnění snižuje jak rychlé zahájení terapie, tak i optimalizované pracovní postupy, přesto je mozková mrtvice stále druhou nejčastější příčinou úmrtí na celém světě. I nadále je tedy nutné pracovat na vylepšení léčby a samozřejmě také na prevenci. Z léčebných metod vypadá nejslibněji zmíněná mechanická trombektomie. Jde o náročný zákrok a po celém světě ho stále může provádět jen omezené množství specializovaných lékařů, velkou nadějí do budoucna je ovšem nástup umělé inteligenci a robotické technologie, která by nedostatek specialistů mohla vyřešit.