MUDr. Helena Posová, CSc.: O cytokinech víme dost, ale zároveň pořád máloV pražském Karlíně proběhl na začátku října Imunologický seminář pořádaný společností Siemens Healthineers. Jednou z přednášejících byla také primářka Laboratoře klinické imunologie a alergologie z Ústavu lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Helena Posová. V rozhovoru se zamýšlí nad současnými výzvami imunologie, zejména nad hledáním rovnováhy mezi účinností léčby a minimalizací vedlejších účinků.

Snad nejčastějším námětem přednášek na dnešním imunologickém semináři byly cytokiny. Co to vlastně je a jakou mají v těle úlohu?

Jednoduše se cytokiny dají popsat jako molekuly, které řídí celý imunitní systém. Víme toho o nich dost, ale zároveň pořád málo – ukazuje se, že jejich účinek není jednoznačný. Za určitých okolností reagují jinak než jindy. A když do imunitního systému vstoupíme s nějakou terapií, která má na cytokiny vliv, může dojít k nežádoucím vedlejším účinkům. Terapie sice v něčem pomůže, ale na druhou stranu může také uškodit. To je námětem většiny dnešních přednášek na semináři i většiny imunologických diskusí vůbec – jak zajistit, aby různé druhy léčby takové nežádoucí účinky neměly.

Jak tedy poznat, že terapie pacientovi ještě více neuškodí?

Velmi těžko. Vždy záleží na konkrétním pacientovi a je zapotřebí pečlivě zkoumat, co se stane, když mu ovlivníte hladinu cytokinů – jestli mu pomůžete, nebo uškodíte. Riziko nežádoucích účinků je tu vždy a s tím musíme počítat. Důležité je, aby klinický přínos terapie nad těmito nežádoucími účinky převážil. V imunologii stále hledáme tuto rovnováhu, respektive se ji snažíme překlopit na správnou stranu. Ale zatím neznáme žádnou biologickou terapii, která by žádné nežádoucí vedlejší účinky neměla. 

Ve své přednášce jste se zaměřila na jednu konkrétní látku – interleukin 2. Co to je a jak působí?

 Interleukin 2 i jeho receptor známe už přibližně padesát let. Původně si imunologové mysleli, že je důležitý pouze pro aktivaci buněk a pro jejich množení. Pak se ale ukázalo, že kromě toho také tlumí imunitní reakce organismu, což je trochu paradox, protože tyto dvě funkce jdou víceméně proti sobě. Záleží také na koncentraci, takže se vracíme k té předchozí otázce – musíme neustále hledat správnou rovnováhu. 

Můžete uvést praktický příklad, kdy řešíte, jaké léky podat či nepodat, abyste zůstali na té správné straně?

Asi nejlepším a nejjednodušším příkladem je léčba roztroušené sklerózy. Používané léky, takzvané monoklonální protilátky, blokují adhezivní molekuly, což nejsou přímo cytokiny, ale mají podobnou úlohu. Tím pádem se do mozku přes hematoencefalickou bariéru nedostanou lymfocyty a laicky řečeno tam nemohou škodit. Je to nejúčinnější terapie roztroušené sklerózy vůbec, funguje velmi dobře, prostě lymfocytům nedovolí přejít.

Jenomže existují jistá virová infekční onemocnění, která nejsou nijak zvlášť agresivní a nevedou k otevření zmíněné hematoencefalické bariéry, k němuž při infekci běžně dochází. Tyto viry, v sobě máme všichni a běžně nám neškodí. Ale může se stát, že pokud pacientovi nasadíme tuto konkrétní terapii, nastanou závažné komplikace – už na to několik pacientů zemřelo.

Kdy k tomu došlo a jak na to lékaři reagovali?

Stalo se to v roce 2005. Léčba pomocí těchto konkrétních monoklonálních protilátek se musela na jeden rok zastavit, přehodnotily se všechny faktory pro a proti a stanovila se kritéria, za nichž se léčba může aplikovat, protože je i přes toto riziko stále velmi účinná.

Našla byste ještě podobný příklad, kdy s sebou účinná léčba nese imunologické riziko?

Třeba u nádorových onemocnění. Této léčbě se říká nádorová imunoterapie, je velmi populární a její objevitelé za svou práci obdrželi Nobelovu cenu. Terapie spočívá v blokování molekul, které jinak mohou vést ke smrti T-lymfocytů působením nádorových buněk, a je naopak zapotřebí maximálně aktivovat imunitní systém, aby nádorové buňky ničil. Když do toho procesu vstoupíme s pomocí blokování takzvaných molekul programované smrti, ke zničení T-lymfocytů nedojde, ale u některých pacientů hrozí propuknutí vzácných autoimunitních onemocnění nervové soustavy, protože tam je nekontrolovaná aktivace T-lymfocytů nežádoucí. Platí tedy, že narušení regulací imunitního systému znamená riziko, s nímž musíme počítat a kterému se musíme snažit předcházet.

Lze tedy říci, že imunologové sledují práci jiných lékařů a hlídají, aby v dobré víře při léčbě nezpůsobili druhotné problémy?

Ano, třeba u té roztroušené sklerózy je to opravdu důležité. Jsem primářka imunologické laboratoře, ale zároveň mám klinickou praxi, a tudíž každý den vidím, jak důležitá spolupráce neurologů a imunologů je. Moderní terapie roztroušené sklerózy může vést například ke zničení B-lymfocytů, takže pak mohou mít pacienti málo imunoglobulinů, a ty k obraně potřebujeme. Je nutné, aby kliničtí lékaři všechny tyto důležité údaje sledovali a v případě potřeby pacienta ihned poslali na imunologii.