Profesor Masopust – jaký byl?O své vzpomínky na profesora Masopusta se na konferenci podělil také doc. RNDr. Petr Štern, CSc. ze svého jedinečného úhlu pohledu. Přepis jeho vystoupení přinášíme ve zkrácené podobě:

„I já bych rád zavzpomínal na pana profesora Masopusta. Je to už dvanáct let, co nás opustil, a vzpomínky – i na tak výraznou osobnost – postupně blednou. Proto bych rád připomněl příhody, které jsem s ním zažil, nebo které mi vyprávěl.

Začal bych nejprve tím, jak jsme s Jarkem Masopustem letěli na zasedání přístrojové komise RVHP do Kluže. Kluž je druhé největší město Rumunska, o něco menší než Brno, a letěli jsme tam přes Bukurešť. V den našeho příletu pořádal Nicolea Ceaușescu setkání krajských tajemníků, kteří se museli dostat zase zpátky domů. Rumuni to řešili tím způsobem, že z vnitrostátního spoje zkrátka vyhodili všechny cizince.

Jenže profesor Masopust byl tak výřečný, že přesvědčil letištní personál o tom, jak jsme důležití a do Kluže jsme skutečně odletěli. To naši kolegové z NDR to štěstí neměli – jeli osm hodin vlakem.

Další příhoda se nám stala v roce 1987. Jarek Masopust byl už dvacet let docentem, vedl laboratoř největší československé nemocnice, měl velký doktorát z alfa-fetoproteinů, které ho proslavily ve světě. Když se měl stát profesorem, zavolali mu z ministerstva a ptali se, jaký obor že to vlastně dělá. On pravdivě odpověděl, že klinickou biochemii – a tak se vlastně nedopatřením stal profesorem klinické biochemie, přestože profesura měla být z biochemie.

Rád bych ještě zmínil ono diskutování, o němž už hovořil profesor Palička. Když měl pan profesor náladu, a když měl proti sobě chytrého partnera či partnerku, tak diskuze často trvala déle než samotná přednáška. Pamatuji asi před třiceti lety, kdy s jednou slovenskou kolegyní diskutoval třičtvrtě hodiny v krásném horském středisku. Venku bylo nádherně, azuro, a stejně všichni seděli a poslouchali je.

Profesor Palička tu už zmínil dva typy diskuzních příspěvků Jaroslava Masopusta, já bych doplnil ještě třetí, velice nebezpečný. To bylo, když profesor zahájil proslov větou, „tak jsem se poučil…“. V tom případě se jednalo většinou o velice banální sdělení, obvykle mladého, nadšeného člověka, který vysvětloval analytické reakce, jež se učí v prvním ročníku bakalářského studia.

Když v roce 2008 nastalo padesáté výročí založení ČSKB, profesor Zima (prof. Tomáš Zima, bývalý rektor UK, pozn. redakce) pořádal výroční zasedání a ptal se, jestli se někdo v sále účastnil zakládajícího zasedání. Mohl to být profesor Masopust, ale on sám si po padesáti letech už nepamatoval, jestli na tom zasedání vlastně byl.

K tomu na místě vyšel sborník, kde pan profesor Masopust napsal šest stránek, které jsem si podrobně přečetl. Vzpomínal tam na zakladatele oboru a na všechno, co se během padesáti let událo, přičemž ani jedno slovo nevěnoval sám sobě. To je typický příklad toho, na co už vzpomínali jiní – jeho neobyčejné skromnosti.

Až do posledních dnů byl nesmírně pracovitý, ještě ve třiaosmdesáti letech měl hodinovou přednášku v Lékařském domě. O nejnovějších objevech v oboru mě informoval, i když mu bylo dávno přes osmdesát. Jeho práce byla pořád velice aktuální, s odkazy na studie a práce jen několik měsíců staré. Pravda, tím vynikajícím tanečníkem už v té době nebyl a hůř slyšel a viděl, ale mozek, ten jsme mu všichni mohli závidět. Zkrátka chodící encyklopedie.“