Od neurofilament po tau proteiny: na čem dnes stojí laboratorní diagnostika neurodegeneracíLaboratorní diagnostika neurodegenerativních onemocnění prochází v posledních letech rychlým vývojem. Vedle tradičních markerů v mozkomíšním moku se do popředí dostávají také krevní biomarkery, které mohou zachytit patologické procesy v centrálním nervovém systému ještě před nástupem klinických příznaků.

Jedním z nejdiskutovanějších biomarkerů posledních let jsou lehké řetězce neurofilament (NfL). Čím jsou pro laboratorní diagnostiku tak významné?

Lehké řetězce neurofilament představují strukturální proteiny cytoskeletu neuronů, které se uvolňují při axonálním poškození. Jejich koncentrace proto velmi dobře odráží intenzitu neuroaxonálního poškození v centrálním nervovém systému.

Velkou výhodou tohoto biomarkeru je jeho vysoká citlivost. Zvýšené hodnoty můžeme pozorovat u širokého spektra neurologických onemocnění – například u roztroušené sklerózy, neurodegenerativních chorob nebo traumatického poškození mozku. V laboratorní diagnostice tak NfL představuje citlivý indikátor probíhajícího poškození nervové tkáně.

NfL ale zároveň není specifický pro jednu konkrétní diagnózu. Jak by se měl správně interpretovat?

To je velmi důležité zdůraznit. NfL je marker poškození neuronů, nikoli marker konkrétní choroby. Zvýšená koncentrace tedy signalizuje, že v centrálním nervovém systému probíhá patologický proces, ale sama o sobě neumožňuje určit jeho etiologii.

Interpretace proto musí vždy probíhat v kontextu klinických informací a výsledků dalších diagnostických metod. V klinické praxi se NfL uplatňuje zejména při iniciálním zhodnocení onemocnění (často v kombinaci likvorového a sérového vyšetření) a následně především jako minimálně invazivní marker pro dlouhodobé sledování aktivity onemocnění a jeho progrese, spíše než jako samostatný diagnostický test.

V jakých klinických situacích se dnes NfL využívá nejčastěji?

Velmi významné je jeho využití u roztroušené sklerózy. Koncentrace NfL může dobře odrážet aktivitu onemocnění a současně umožňuje sledovat odpověď na biologickou léčbu.

Řada studií například ukazuje, že změny koncentrace NfL korelují s účinností léčby preparáty, jako jsou natalizumab nebo ocrelizumab. Tento biomarker tak může klinikům pomoci při rozhodování o změně nebo optimalizaci terapie.

Jaké další biomarkery dnes v diagnostice neurodegenerativních onemocnění považujete za nejperspektivnější?

Vedle neurofilament se v posledních letech velmi intenzivně diskutuje například o fosforylovaném tau proteinu, zejména o formě p-tau217. Tento marker je úzce spojen s amyloidovou a tau patologií u Alzheimerovy choroby a na rozdíl od NfL odráží konkrétní patologický proces.

Zajímavé je, že změny koncentrace p-tau217 mohou předcházet klinickým projevům Alzheimerovy choroby až o několik desetiletí. Do budoucna by tak mohl sehrát významnou roli v časné diagnostice i ve stratifikaci pacientů pro biologickou léčbu.

Dalším důležitým markerem je gliální fibrilární kyselý protein (GFAP), který odráží aktivaci astrocytů a gliální odpověď na neurodegenerativní proces. Společně s NfL tak může poskytovat komplexnější obraz patologických dějů probíhajících v centrálním nervovém systému.

Zmiňovala jste také zánětlivé biomarkery. Jaký mají význam v laboratorní diagnostice?

U některých neurologických onemocnění, zejména u roztroušené sklerózy, hraje významnou roli také zánětlivá složka. V této souvislosti se diskutují například chemokiny, mezi nimi CXCL13, který může odrážet aktivitu zánětlivých procesů v centrálním nervovém systému.

V diagnostice těchto onemocnění proto často pracujeme s kombinací markerů, například s neurofilamenty, GFAP a zánětlivými parametry. Teprve jejich společná interpretace může poskytnout komplexnější obraz patologického procesu.

Jaké výzvy dnes stojí před laboratořemi při zavádění těchto nových biomarkerů?

Jednou z hlavních výzev je standardizace. U nových biomarkerů musíme řešit celou řadu faktorů: od preanalytické fáze, tedy způsobu odběru a transportu vzorku, až po rozdíly mezi jednotlivými analytickými metodami.

Dalším problémem je interpretace výsledků. Koncentrace biomarkerů mohou být ovlivněny například věkem nebo dalšími biologickými faktory. Proto se stále více diskutuje využití komplexnějších interpretačních modelů, například Z-skóre u neurofilament.

Znamená současný vývoj, že v budoucnu bude možné neurodegenerativní onemocnění diagnostikovat jednoduchým krevním testem?

Spíše než jeden „zázračný“ test se rýsuje jiný směr, a to kombinace více biomarkerů. Každý z nich odráží jiný patologický proces – neurofilamenta axonální poškození, GFAP gliální aktivaci, p-tau217 specifickou proteinovou patologii a další markery zánětlivou odpověď.

Právě jejich kombinace může v budoucnu poskytnout komplexnější obraz patologických dějů v centrálním nervovém systému. Velkou výhodou krevních biomarkerů navíc je, že umožňují méně invazivní a častější monitorování pacientů.

Zmiňme ještě praktický problém, který laboratoře dobře znají – úhrady těchto vyšetření. Jaká je dnes situace u biomarkerů neurodegenerativních onemocnění?

Otázka úhrad je v této oblasti stále poměrně komplikovaná. Některé laboratorní výkony již dnes vykazovat můžeme, typicky například stanovení vybraných neurodegenerativních markerů v mozkomíšním moku, jako jsou celkový tau protein, fosforylovaný tau nebo β-amyloid.

Dalším příkladem jsou lehké řetězce neurofilament, které lze vykazovat u některých neurologických diagnóz, například u roztroušené sklerózy nebo neuromyelitis optica. V praxi ale narážíme na to, že úhrada bývá často vázána na konkrétní diagnózu uvedenou na žádance. Pokud je vyšetření indikováno v rámci diferenciální diagnostiky a definitivní diagnóza ještě není stanovena, může se stát, že výkon není pojišťovnou proplacen.

U novějších biomarkerů, například p-tau217, se zatím nacházíme ve fázi, kdy se teprve diskutuje jejich širší zavedení do klinické praxe a případné nasmlouvání výkonů. Situace se ale postupně vyvíjí, zejména s ohledem na nové terapeutické možnosti u Alzheimerovy choroby, kde může být laboratorní potvrzení biomarkerů důležitou součástí diagnostického algoritmu. Pro laboratoře to znamená nejen sledovat technologický vývoj, ale také aktivně vstupovat do diskuse o standardizaci metod a jejich úhradě.